Liza Alexandrovová-Zorinová: Rusové nejsou občané, ale otroci, se syndromem naučené bezmoci, kteří si své občanské ponížení kompenzují agresivitou a "hrdým patriotstvím".



K volbám nechodí. „Stejně to rozhodnou za nás!“ Nechodí na demonstrace. „Stejně je rozeženou!“ Nebojují za svá práva. „Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Sto čtyřicet milionů lidí se nachází v somnambulním stavu hraničícím se ztrátou pudu sebezáchovy.



Nenávidí moc, ale patologicky se bojí její změny. Vnímají nespravedlnost a nejistotu, ale nesnášejí bojovníky za občanská práva. Nenávidí byrokraty a vládu, ale podporují totální zasahování státu do všech oblastí života. Bojí se policie, ale chtějí větší policejní kontrolu v zemi. Cítí se podvedeni, ale věří televizi. Jako mantru opakují: „Jen aby nebyla válka,“ ale z války se radují. Jsou to oběti s pocitem všeobecné nadřazenosti, které nejenže nemohou, ale ani nechtějí nic ovlivnit.



Tomu, kdo se stydí za přítomnost a bojí se budoucnosti, nezbývá než se pyšnit minulostí. Nemají-li lidé důvod milovat vlastní zemi, aspoň nenávidí ty ostatní. Nedokážou-li změnit vlastní život, aspoň ničí životy druhých.



Po více než stoleté likvidaci inteligence, jejím vraždění a vyhánění ze země dnes většinu ruské společnosti tvoří imperiální lůza a ta nikam nezmizí, ani kdyby se silovici rozhodli odstranit Putina sami a nahradili ho jiným "carem".



Rusko by zůstalo krvelačným monstrem a "hlubinný lid" by ho podporoval v jeho zvěrstvech - když už jejich bídný život nestojí za nic, chtějí mít alespoň pocit, že jsou příslušníky velkého národa, mocného a obávaného Ruska, před kterým se svět třese strachy a to jim ke štěstí stačí.